Archivní rodinná fotografie rodiny Kimakowských z soukromého archivu rodiny Zaichenko

Úvod:

Archivní fotografie z 19. a počátku 20. století jsou zajímavé jako zdroj informací o době, kterou zachycují. Případné nápisy a označení na nich jsou cennými údaji. Vizuální detaily snímku vyžadují stejnou pozornost, protože mohou potvrdit nebo vyvrátit teoretické dedukce. Ve skutečnosti je každá taková fotografie historickým dokumentem. Jeho hodnota se zvyšuje, pokud lze snímek doplnit informacemi.

Toho lze snáze dosáhnout u fotografií historických osobností než u fotografií soukromých osob. Vyprávění majitelů fotografií na jedné straně usnadňuje analýzu takového pramene. Na druhé straně však mohou být jejich vyprávění neúplné nebo zkreslené. To vyvolává otázku, nakolik může být soukromá historie rodiny součástí širšího historického procesu a co má pro „široce veřejnou historii“ hodnotu.

Případ tohoto archivního pramene, spárovaného snímku z první světové války, je právě takový. Vzpomínky zobrazených lidí byly opatrovány a předávány z generace na generaci.

To naznačuje hlavní metodu výzkumu: dotazování a rozhovory.

Našimi konzultanty byli Mgr. Lukáš Lexa – historik – kurátor (Historické oddělením Moravského zemského muzea) a Mgr. Žaneta Kubingerová (Pracoviště ochrany movitého kulturního dědictví, konzervátorka). Vizuální analýza této fotografie jako archivního pramene vychází z jejich odborného posouzení.

Dále byly vyhledány informační portály. Knihy a publikace, které se tak či onak vztahují k tématu nebo mohou objasnit reálie života zobrazených.

V tomto případě je bohužel archivní vyhledávání objektivně obtížné. V sovětských dobách byl městský archiv v Kamenci-Podolském přestěhován do Lvova a opakovaně byl v různých funkcích předáván různým institucím a v současné době není umístěn v jediné instituci. Navíc je další badání komplikováno válkou na Ukrajině[1]. Co se týče kostelných knih a jínych prámenů z archivu města Zalischyky, ten v roce 1957 vyhořel. Jenž se nacházel v městském kostele, při požáru se pracovníkům

okresního vlastivědného muzea v Zališčykách podařilo zachránit pouze čtyři kostelní knihy. [1]Autorka této práce si je v roce 2017 osobně prohlédla. Nenašla však ani jeden zápis, který by osvětlil historii zobrazených osob. Musíme se proto spoléhat především na informace svědků a dočasně se smířit s mezerami ohledně tohoto pramene.

1. Popis a ikonografická analýza archivního pramene: rodinné fotografie z osobního archivu rodiny Kimakowských.

Tento archivní pramen je fotografie z první světové války na těžkém kartonovém podkladu. Má rozměry 11×17 cm. Z toho lze usuzovat, že se jedná o kabinetní typ archivní fotografie. Vzhledem k dobovým reáliím mohla být pořízena výhradně v ateliéru. Fotograf mohl jako pozadí zvolit neutrální, mírně se třpytící látkový závěs. Samotná fotografie je spíše černobílá než sépiově barevná. Tato barva se však projevuje v místech vyblednutí a degradace fotografické emulze. Celkově její dochování uspokojivé.

Kabinetní portrét je styl fotografie, který se stal běžným v portrétní fotografii v Ruském impériu (a následně na Ukrajině) od roku 1870. Fotografické výtisky se montovaly na lepenkové podložky o rozměrech 11×17 cm. Původně se formát používal na šířku, jako pro krajiny. Později byl upraven pro portréty a stal se vertikálním. Kabinetní portrét byl dostatečně velký, aby zachytil místnost, kancelář nebo ateliér fotografa, odtud pochází název formátu. Poslední kabinetní portréty

Dále byly vyhledány informační portály. Knihy a publikace, které se tak či onak vztahují k tématu nebo mohou objasnit reálie života zobrazených.

1. Popis a ikonografická analýza archivního pramene: rodinné fotografie z osobního archivu rodiny Kimakowských.

Na fotografii je zobrazen mladý muž a žena v stylizované partnerské kompozici, kdy jsou vůči sobě. Muž je oblečen do vojenské uniformy z 1. světové války. Podle Lukaše Leksy (kurátora historika Moravského zemského muzea), «Voják má na sobě stejnokroj ruské carské armády (blůza – rubaška vzor 1911 a čepice se štítkem – furažka vzor 1907, oboje z vlněného sukna zaštitné barvy). Na čepici se nachází kokarda (s největší pravděpodobností ruské carské armády), ale není dobře

viditelný detail. Na nárameníku-pogonu je číslo pluku (snad 13. pěší pluk, ale číslo je velmi špatně rozpoznatelné, takže se může jednat i o jiný pluk)»[1]

Mgr. Lukáš Lexa poskytl ilustraci, jak mohla vypadat jeho plná vojenská uniforma (viz příloha)[2].

Muž má protáhlý obličej, vysoké vypouklé čelo, římský nos a oči, které vypadají mírně zapadlé kvůli tmavší pigmentaci kůže pod nimi. Jeho tvář byla vážná. Pohled plný smutku. Byl hladce oholený, ale v souladu s tehdejší módou nosil úhledný knírek s tenkými, mírně nahoru zahnutými konci.

Jeho společnice propletla prsty, položila mu je na rameno a lehce se o něj opřela. Toto gesto nenápadné něhy dodává obrazu intimní atmosféru. A může hodně napovědět o jejich osobních citech. Její rty jsou prohnuté jako luk, s mírně zvednutými koutky. Působí dojmem, že se tiše usmívá. Její tvář je zaoblená. Tmavé kudrnaté vlasy má stažené dozadu do drdolu.

Žena má na sobě šaty a klobouk podle módy z roku 1916. Závěr, že se jedná o módu roku 1916 (nikoliv o začátek první světové války v roce 1914), učinila Mgr. Žaneta Kubingerová. Její posudek jako specialistky na dějiny kostýmu, konzervaci a restaurování historických textilií vychází mimo jiné z tvaru šperku na ženském klobouku. Protože jak říká, v roce 1916 mají ozdoby na nich tendenci vystupovat nad korunu klobouku a dokonce trčet vzhůru[3]. Součástí přílohy jsou ilustrace z dobových módních časopisů, které ukazují, když ne totožné, tak podobné oblečení (viz níže)[4]. Dáma nosí malý tmavý klobouk s ohnutým okrajem přitisknutým k temeni. Na boku pokrývky hlavy je ozdoba ze stuh nebo širokého látkového pásu, který je zvednutý svisle vzhůru. Její šaty se na fotografii jeví tmavší. Na látce jsou sotva viditelné tkané pruhy. Tvar rukávů je objemný a prodloužený s dlouhou úzkou

manžetou a volánem kolem zápěstí. Šaty mají také nabíraný límec ve světlém odstínu a podobně barevnou manžetu na knoflíky. Obecně jsou takové šaty charakteristické i pro období 1915-16. Na ukazováčku levé ruky ženy je skromný prsten bez kamene. Pravá ruka je schovaná za mužovým ramenem, a proto snubní prsten není vidět. Dámský oděv není nijak zvlášť opulentní, ale jeho lakonická elegance je zřejmá. Obraz je zarámován v oválné rozkládací brožuře.

Na fotografii je zachycen Mgr. Lukáš Lexa komentoval tento archivní pramen takto: „Je to velmi hezká dobrá fotografie“[1].

Zadní stranu fotografie tvoří hladká plocha obdélníku z lepenky s mírnými známkami degradace materiálu (ztmavnutí a zažloutnutí). Na averzu a reverzu fotografie jsou mírné známky degradace v podobě foxingu. Na obraze je jedna kruhová světlá skvrna od vyblednutí fotografie vlivem UV záření a na ní lokalizované rozptýlené lištování. Další kruhová vybledlá skvrna je při levém horním okraji viněty.

Oproti očekávání nebyla nalezena žádná značka ani označení fotografova ateliéru či jména. Podle hlavních informátorů však tento muž a žena žili v Chmelnickém kraji (podrobněji viz níže), jejich děti navštěvovaly gymnázium v Kamenci-Podolském a nejbližší velké město od jejich bydliště bylo Kamenec-Podolský[2]. Bylo by logické předpokládat, že se tam nacházel i fotografův ateliér. Je známo, že fotograf Mychajlo Greim žil od roku 1852 ve městě Kamenec-Podolský, kde měl vlastní fotografickou tiskárnu. V roce 1852 se Greim přestěhoval do Kamence-Podolského. V roce 1872 zde založil vlastní fotografickou tiskárnu. Vydal 23 alb, souborů fotografických pohledů na historické a architektonické památky Kamence-Podolského a jeho okolí. Greim na svých fotografiích zachytil Podolí a Besarábii (pohled na Kamenec-Podolský a další města a vesnice regionu (Bar, Chotyň, Žvanec)). Fotografoval také žánrové výjevy a typy lidí, kteří zde v té době žili: sedláky, žebráky, psychopaty, polskou šlechtu a Židy. Věnoval se také reportážní fotografii, zvěčnil požár v Kamenci. Mychajlo Greim vytvořil největší numismatickou

sbírku ve městě – více než 4 000 mincí a medailí. Sbírka obsahovala římské, byzantské, ruské, turecké a polské mince a medaile. Greim věnoval 123 mincí Muzeu starožitností v Kamenci-Podolském. Sbírku věnoval také Numismatické společnosti v Krakově. V letech 1889-1910 Graham publikoval 25 článků o podolských pokladech v 11 svazcích varšavských Numismatických a archeologických zpráv. Greim také sbíral starobylé obrazy, předměty lidových řemesel a umění. V roce 1875 se Mychajlo Greim stal řádným členem Ruské geografické společnosti, v roce 1876 Antropologické komise Krakovské akademie věd a v roce 1884 Společnosti milovníků přírody, antropologie a etnografie Moskevské univerzity. Byl aktivním členem historicko-statistické komise Podolské diecéze. Od roku 1906 byl dopisujícím členem Polské vlastivědné společnosti ve Varšavě. Celkem byl členem sedmi vědeckých společností. Dnes v Kamenci-Podolí působí Spolek sběratelů Mychajla Greima, který sdružuje sběratele z města a Kameneckopodolského okresu. Jeho originální fotografie jsou nyní ve sbírce Polské akademie poznání, jejíž hlavní budova se nachází v Krakově (Polsko)[1].

Jeho fotoateliér byl největší ve městě. Lákavou domněnku, že fotografie byla pořízena v Greimově ateliéru, však nabourává prostý fakt, že zemřel v roce 1911[2]. Tedy dávno před první světovou válkou. Také v Kamenci-Podolském byl na Starém městě na Centrálním náměstí fotografický ateliér Augusta Engela. Michail Molčanov měl vlastní fotoateliér v čtvrtí Pidzamče[3]. Poslední dva fotoateliéry se ve městě objevily v roce 1893. Vybudovali je šlechtic Adam Zylinski a německý publicista Franz Kodesh[4]. Tento pramen je zajímavý také proto, že potomci lidí zobrazených na fotografii jsou stále naživu. Jejich historie je navíc zachována ve vyprávění jejich dcery – Oleny

Vasyljewny Litvin (rozené Kimakowské)[1]. Také informace o osobách zobrazených na fotografiích se dochovaly ve vzpomínkách jejich pravnučky – Taisiji Zaichenko (rozené Litvin)[2]. V tomto případě se záměrně píše Litvin, nikoli Litvinova. Protože Litvinov(ova) je na Ukrajině a v Rusku jiné příjmení. Stejně tak Litviněnko.

Informace Taisiji Zaichenko byly částečně zprostředkovány v rozhovoru s jejím prastrýcem Františkem Grzybowským, který žil v městě Bar Chmelnického okresu[3]. Systematický genealogický výzkum provedl potomek vyobrazeného muže z jeho třetího manželství – Volodymyr Galadjuk[4].

Což má výhody i nevýhody zároveň. Silné stránky spočívají v živosti příběhu a zprostředkovaných detailech. Nevýhodou je subjektivita vlastních názorů pamětníků. Nevýhodou je subjektivita jejich vlastních názorů. A mnohé archivní prameny (např. aktové a církevní knihy) byly za Sovětského svazu opakovaně převáženy po mnoha institucích ve Lvovské oblasti[5]. Některé archivy byly zničeny požárem. Proto se v této studii musíme opřít o záměrně subjektivní pramen – rodinné příběhy a pověsti předků.

2 Historie a pozadí této fotografie.

Podle pamětí Oleny Litwinové (rozené Kimakowské) jsou na snímku její otec a matka, Vasyl Terentjevič Kimakowski (rodným jménem Bazil) a Nadia Vasyljewna Kimakowská. V té době měli dvě dcery, tříletou Olenu (domácí jméno Helena nebo Lelečka) a dvouletou Tamaru. Rodina žila na rodinném statku společně s matkou Vasyla Terentijeviče, Felixou Zygmuntnou Kimakowskou[6].

Statek se nacházel u lesa, nedaleko místa zvaného Zinkov v Letyčovském okrese (dnes je to vesnice v Chmelnickém kraji, okres Vinnykivec). Kimakowští byli šlechtici, ale ne příliš vysoko v hierarchii. Ve skutečnosti byli statkáři[1].

Vasyl Kimakowskij pocházel z těchto míst. A jeho manželka se narodila ve městě Zálesščyky v Ternopilské oblasti, v Čertkovském okrese. Podle vyprávění jejích vnučky, oba uměli hrát na hudební nástroje (zejména muž hrál na housle). Také podle stejného vyprávění byl pan Kimakivsky výborný jezdec, miloval lov a měl velkou chovatelskou stanici a stáje. Sám učil své dcery tančit a jezdit na koni. Matka učila děvčata hudbě[2]. Kimakowškí byli podle dcery a vnučky milující manželé[3]. Vzhledem k úmrtí hlavní pamětnice (Heleny Kimakowské) je obtížné, ne-li nemožné, určit roky narození Vasyla a Nadiji

Fotografii si manželé pořídili jako památku na manželův odjezd na frontu[4]. Bojoval na ruské straně v carské armádě[5]. O tom, že fotografie byla pořízena před jeho odjezdem na frontu nepřímo svědčí i to, že mužova uniforma na snímku je zcela nová. Co se týče přibližného určení roku podle tvaru dámského klobouku, odpovídá to i informaci od Taisiy Zaichenko (mladší, nyní žijící dcery Oleny Kimakowské), že Oleně (narozené 1913) a Tamaře (narozené 1914) byly v době odchodu otce na frontu tři a dva roky[6]. Rok pořízení této fotografie tedy správně určila magistra Jeanette Kubingerová.

Za zmínku stojí i to, že se z války vrátil Vasyl Kimakowskij. A další historie této rodiny je velmi rozmarným zobrazením dobových reálií.

3. Po návratu z fronty: další osudy zobrazených osob.

Ironií osudu je, že fotografie zachycuje poslední šťastný okamžik v životě dvojice. Těsně před revolucí v roce 1917 byl Vasyl Kimakowskij propuštěn z vojenské služby. Ke šťastnému shledání manželů však nedošlo. Bohužel se brzy po válce rozvedli kvůli jeho nevěře[1]. Šarmantní důstojník, který se vrátil z války, mnohé přitahoval. Ti kdo ho znali, tvrdili, že Vasyl Terentjevič byl inteligentní, okouzlující a zajímavý člověk. A vždy měl kolem sebe široký okruh známých. A mladé dámy vyhledávaly jeho pozornost[2].

Nadia Vasyljevna mu zradu neodpustila. Vrátila se do svého rodného domu v Zališčykách na ulici Moreleva (nyní ulice Lesji Ukrajinky)[3].

Celý život Vasyla Terentjevič litoval svého činu. Opakovaně ji žádal, aby se vrátila. Naďa mu však řekla, že ji může podvést jen jednou. Následně se provdala za důlního inženýra s příjmením Maksimovič a porodila mu dva syny[4].

Kimakowškí oddělili své dcery. Olena zůstala s otcem na statku a Tamara odjela s matkou do Zališčyk. Poté se vztahy mezi sestrami nevyvíjely dobře. Cítily se jedna pro druhou jako naprosto cizí. Vztahy s matkou byly vřelé a důvěrné. Olena Kimakowská prožívala s matkou nejtěžší chvíle svého života[5].

Těžké a kontroverzní události 20. století, pokud se dotkly Nadijina života, ne tolik jako života jejího bývalého manžela a nejstarší dcery. Ale jak přesně se Vasylu Kimakowskému podařilo zachovat sebe, svou rodinu a svůj majetek, by mělo být předmětem samostatné kapitoly.

4. Od pana k lesníkovi: porevoluční život Vasyla Kimakowského.

Poté, co se rozvedl se svou první ženou Naďou a zoufale se mu ji nedařilo přesvědčit, aby se k němu vrátila, se Vasyl Terentjevič oženil s dámou jménem Zinaida (kvůli níž došlo k rozvodu). Ta mu porodila dceru Galinu. Po třech měsících mateřství však Zinaida umírá při domácí nehodě. Její rodiče si dítě vezmou a odejdou. K dalšímu kontaktu mezi nimi nedošlo[1]. V důsledku genealogického výzkumu rodiny Kimakowských objevil Volodymyr Galadjuk potomky Galiny Vasyljevny Kimakowské na Donbasu. Od roku 2014 se toto území Ukrajiny nachází ve válečné zóně. A tito lidé po přijetí ruského občanství odjeli k trvalému pobytu do Moskvy[2].

Mnoho odborné literatury se věnuje vývoji totalitní společnosti v porevolučním Rusku, potlačování rodícího se nezávislého ukrajinského státu komunistickými orgány a fenoménu „červeného teroru“ z hlediska vzniku Sovětského svazu. Mnozí příslušníci šlechty tragicky zahynuli ještě předtím, než mohli emigrovat do Evropy. Časté byly také případy, kdy včerejší rolníci dokázali brutálně zavraždit statkáře a vyplenit jeho majetek.

Pan Kimakowski se tomu vyhnul především proto, že od samého počátku navázal dobré vztahy se svými sedláky. Věděl o životě každého z nich, dokázal se o každého postarat, nemocným nakoupit léky a udržovat s nimi vztah jako dobrý šéf se svými zaměstnanci. Totéž učil i své děti. Ty ho na oplátku upřímně milovaly a zůstaly mu věrné[3]. To mu zachránilo život. V roce 1919 přišli Kimakowského zatknout komisaři. Zatčení šlechtici byli zpravidla zastřeleni. Jeho sedláci však komisaře odehnali vidlemi a křičeli: „My vám našeho pána nedáme“. V témže roce byl málem zabit jeho soused z nedalekého panství. Dav jeho vesničanů ho pronásledoval a chtěl ho zmasakrovat. Roztrhaný a vyděšený soused přiběhl k Vasylu Kimakowskému. Ten ho zachránil dosti nečekaným způsobem. Nařídil, aby se na dvoře prostřel stůl s dostatkem jídla a pití. Usadil k němu

své pronásledovatele a sám se posadil ke své rodině a nešťastnému sousedovi. Po zbytek hostiny mu zakázal od stolu odejít. Výsledkem bylo, že se rozvášněný dav najedl, napil a získal dobrou náladu. Platil psychologický zákon, podle něhož člověk nenapadne člověka, s nímž sedí u jednoho stolu. Výsledkem bylo, že sousední statkář mohl odejít do zahraničí se svou rodinou[1].

Proč neemigroval sám pan Vasyl Kimakowski? Podle jeho dcery Oleny Vasylvny Litvin (rozené Kimakowské) se cítil zodpovědný za lidi, kteří byli na otce zvyklí a ve všem mu důvěřovali. Nemohl ručit za jejich blaho. Svou roli sehrála i jeho náklonnost ke svým pozemkům[2]. Nová doba si žádala nová řešení.

Shromáždil své lesníky, sám se stal lesníkem a ze svého panství udělal lesnictví [3]. V soukromém archivu Oleny Litvin se nachází fotografie jejího otce na zápraží jejich statku spolu s ostatními lesníky (viz příloha). Všechny dokumenty potvrzující jejich šlechtický stav, byly spáleny[4]. Zůstalo jen několik archivních fotografií, včetně té, na níž je v uniformě důstojníka carské armády s Naďou. Tato fotografie představovala nemalé nebezpečí. Bývalý pán mohl být kdykoli zatčen a zastřelen. On však „svou Naďu“ miloval po celý život[5]. Ve dvaceti letech se oženil potřetí. S dívkou proletářského původu Varvarou Garbar. A adoptoval její nemanželskou dceru Ljubu[6]. Možná to bylo gesto šlechetnosti. Protože taková „zneuctěná dívka“ se okamžitě ocitla v obtížném postavení. Následně Varvara porodila dceru Jaroslavu. Varvara Garbar se ohlušujícím způsobem znelíbila Nadě a její dceři od Vasyla Kimakowského[7]. Pravděpodobně ze žárlivosti. Tím spíše, že Helenka byla otcovou oblíbenkyní[8]. Ten před svou třetí ženou tajil svůj šlechtický původ. Myslela si, že je jen vrchním lesníkem[9]. Sňatek se ženou proletářského původu navíc sloužil jako ochrana před možnými státními represemi.

Dlouhá léta se mu dařilo zůstat pro své sedláky statkářem a jen formálně se nazýval lesníkem. To mu umožňovalo je chránit a varovat před nebezpečím. Například v roce 1933 se mu nějakým způsobem podařilo zjistit, že Stalinovy úřady připravují umělý hladomor. Vasyl Kimakowskij před ním lidi varoval. S jeho pomocí byly na skrytém místě v lese ukryty potraviny, obilí a dobytek[1]. Podle vyprávění Oleny Kimakowské Hladomor 1933 r. skutečně okamžitě nastal. Protože komunističtí komisaři brali z hrnců i neuvařené jídlo. Samotný pocit Holodomoru v okolních vesnicích byl zdrcující. Jídlo se vařilo a jedlo častěji než obvykle. Neustále se vařily obrovské kotle jídla pro hladové z jiných vesnic[2]. Vasyl Terentjevič je varoval, že tito lidé budou umírat na chleba v bolestech. Hladovkáři přicházeli v nepřetržitém proudu. Mnozí z okolních sedláků si za ta léta zachovali dobrou paměť a loajalitu. Uvědomovali si totiž, že mu vděčí za život. Mnozí po něm pojmenovali své syny[3].

V roce 1943 Vasyl Kimakowskij doslova umírá v sedle. Při prudkém skoku na koni utrpí perforaci žaludečního vředu, na kterou rychle umírá[4].

V roce 1944 umírá také Nadia Kimakowská. Vyšla v chladném počasí na balkon svého domu v Zališčikách a onemocněla. Nemoc způsobí fatální komplikace, kterou ještě mladá dama pošla[5]. Varvara Garbar ještě nějakou dobu žije v domě svého manžela. Matka pana Kimakowského u ní tiše dožívala své dny. Snažila se snachu příliš nepřipomínat[6]. Olena Kimakowská byla brzy po otcově smrti macechou donucena dům opustit[7]. Krátce po její smrti v roce 1947 přicházejí Garbarové za nejasných

okolností o ztratě domu. Její potomci se stěhují do Ruska[1]. Jeden z informátorů, Vladimír Galajduk, je synem její dcery Jaroslavy. U něj je uložen druhý soubor stejných fotografií z rodinného archivu, který vedla Olena Vasyljevna. V současné době podporují ruskou invazi na Ukrajinu v plném rozsahu. A potomci Nadii Kimakowské s nimi jako s ukrajinskými vlastenci přerušili styky.

V době matčiny smrti se Olena Kimakowská po svém ovdovění podruhé provdala za Ivana Andrejeviče Litvina a ve městě Ternopil vychovávala tři děti[2]. Mezi nimi je i jedna z informátorek, Taisia Zaichenko (rozená Litvin). Olena Vasyljevna se celý život chvěla vzpomínkami na jejich statek a život v lesnictví. Místo jejich bývalého panství navštěvovala společně se svou mladší dcerou Taisií. Setkala se s otcovým bývalým služebnictvem a sedláky[3]. Podle vyprávění Taisie Zaichenko stál pradědečkův statek prázdný s rozbitými okny. A „bývalí dědečkovi lidé“ se radovali z „panny Helenky“ a poznamenali, jak moc se její dospívající dcera podobá Nadije Vasyljevně[4]. Postupně statek chátral. Lidé něco rozkradli, aby si mohli přestavět své vesnické domy[5].

Časté, bohatě a podrobně popsané vyprávění Oleny Litvinové (rozené Kimakowské) bylo v mnoha ohledech vědomou snahou doplnit těch několik archivních fotografií o již navždy ztracené části života. Ostatně díky nim může zmíněná památná fotografie bělogvardějského vojaka a dámy v módním klobouku informovat více než samotná analýza vzhledu snímků.

Závěr:

Analyzovaný archivní pramen se skutečně ukazuje jako velmi krásná historická fotografie, a to i z hlediska informační hodnoty o složité a kontroverzní době, kdy se první světová válka, jak ji vnímali pamětníci, bezprostředně přelila do

komunistické revoluce a let totality. Osobní příběh mileneckého páru, který se nadobro rozešel, je v něm propojen s dějinami doby. Kdy se jedna doba nenávratně zhroutila spolu se svými hodnotami. Tento příběh je výjimečný tím, že se v něm lidem šlechtického původu podařilo uniknout smrti z rukou „červeného teroru“. Dokonce si po poměrně dlouhou dobu uchovat to, co je jim drahé. Navíc zachránit ostatní, a přitom zůstat sami sebou. Zachovat si to, co považovali za podstatu vznešené důstojnosti. I kdyby to měli v pudu sebezáchovy skrývat.

Také tento archivní pramen je cenný z hlediska historie Chmelnického kraje. Z mapy však zmizela i zmínka o panství. Dochoval se pouze nápis „Munkara-Zinkovské lesnictví“, provedený rukou Oleny Kimakowské na zadní straně skupinové fotografie jejího otce spolu s dalšími lesníky[1]. Ukázalo se však, že jde o poměrně významnou část historie regionu.

Závěrem lze říci, že toto téma (spojené s krásnou historickou fotografií) vyžaduje další hlubší výzkum, a to nejen z hlediska obnovy soukromé historie rodiny a genealogie. Ale také obnovení historie Chmelnického kraje v plném rozsahu po dlouhých letech totalitního režimu. Snad je tato seminární práce jejím začátkem.

Ilustrační příloha

Vasylij Terentjevič a Nadija Vasyljewna Kimakowskí (lícní a rubová strana fotografie)

2. Ilustrace módních klobouků z roku 1916, styl podobný stylu klobouku Nadiji Vasyljewny Kimakowské [1].

3. Rekonstrukce šatů z roku 1916 podle ukázky z knihy Lucy Jonston “Nineteenth-Century Fashion in Detail”[1]

4. Obrázek uniformy ruské carské armády navržený Mgr. Lucasem Lexou[1]

5. Skupinové foto Vasyla Kimakowského s lesníky Munkara-Zinkovského lesního závodu. Vasyl Kimakowskij zcela vpravo ve vysoké černé kožešinové čepici “papacha”. Podepsáno rukou Oleny Kimakowské.

6. Felixa Kimakowská

6.-7. Skupinová fotografie rodiny Kimakowských. Averz a reverz. Vlevo sedí Vasylij Kimakowskij. Vedle něj sedí jeho matka Feliksa Kimakowská. Vlevo vzadu sedí jeho dcera Olena (Helena) Kimakowská. Na rubu podepsáno rukou Oleny Kimakowské: 1929. Otec, Vasyl Terentjovič Kimakowskij. Babička, Felixa Zygmuntovna Kimakowská. Otcova sestra, Serafima Terentjevna Serafimovičová. Její děti, Anatolij Olexandrovič a Konstantin Olexandrovič Serafimovič. A já, Gelena V. Kimakowská.

8. Fotografie pasu Varvary Nikiforovny Kimakowské (rozené Garbar). Vydáno v roce 1957.

Použité archivní zdroje a literatura

HUGHES, Clair. Hats. London: Bloomsbury Publishing. 2017. 288 s. ISBN 9780857851611

2. JOHNSTON, Lucy. Nineteenth-Century Fashion in Detail. London: V & A Publishing; Later prt. Edition. 2009. 144 s. ISBN-10 ‏ :1851775722 ISBN-13 ‎ 978-1851775729

3.GALAJDUK, Vladimir. O tretey vetvi Kimakowskih [online]. Message to: Olena Zaichenko. 17.05.2005. Osobní komunikace.

4. KORDIIAKA Halyna [Osobní konzultace]. Lviv, 23.11.2017. Rozhovor s přímluvkyní ředitelky Státního archivu Lvovské oblasti vedla Olena Zaichenko. Zvukový záznam uložen v soukromem archiívu tazatelky.

5. KUBINGEROVÁ, Žaneta. Konzultace k fotografii z období první světové války [online]. Message to: Olena Zaichenko. 18.05.2023. Osobní komunikace.

6. LEXA, Lukáš. Konzultace k fotografii z období první světové války [online]. Message to: Olena Zaichenko. 15.05.2023. Osobní komunikace.

7. LITVINOVÁ Olena (rozená Kimakowská) [Magnetofonový záznam z rodinného archivu Zaichenko]. Kyjiv, 3.07.1985. Rozhovor s příbuznou zobrazovaních osobností vedl Sergij Vasenin. Zvukový záznam uložen v soukromem archiívu tazatelky.

8. NUNN, Joan. Fashion in Costume 1200-2000. Revised ed. New York: New Amsterdam Booksю 2000. 288 s. ISBN 156663279X

9. OLIYNYK, Anna. [Osobní konzultace]. Zalishchyky, 23.11.2017. Rozhovor s je hlavní kurátorkou muzea. Městského vlastivědného muzea okresu Zališčiky vedla Olena Zaichenko. Zvukový záznam uložen v soukromem archiívu tazatelky.

10. PARAVIICHUK, Andrii. Kraieznavets M. Y. Hreim i persha fotodrukarnia u Kamiantsi-Podilskomu. In Materialy tretoi Podilskoi istoryko-kraieznavchoi konferentsii. Lviv. [B.n], 1970, s. 67—69.

11. Pionery Kamianetskoi fotohrafii. In Podolianyn [online]. Kamianets-Podilskyi: [B.n], 2011, [cit. 2023-07-07]. Dostupný z https://podolyanin.com.ua/history/7696/

12. Restavratsiya staryih fotografiy. In Starinnyie fotografii: formatyi [online]. [B.m]. [B.n]. [20??]. [cit. 2023-07-07]. Dostupný z https://www.photorepair.ru/starinnyie-fotografii-formatyi

13. Uniformy, výzbroj, výstroj – Ruské legie. In Klub přátel Karla Vašátky [online].Praha: Klub přátel pplk. Karla Vašátky – 2. roty, 1.Česko-Slovenského střeleckého pluku o. s., [20??]. [cit. 2023-07-07]. Dostupný z http://www.karelvasatko.cz/historie-ceskoslovenskych-legii/vyzbroj-a-vystroj/ruske-legie.

14. ZAICHENKO, Taisia. Utochnennia pro nashykh rodychiv [online]. Message to: Olena Zaichenko. 29.06.2023. Osobní komunikace.